Na jedné lodi…
" I jeden mezilidský kontakt je příliš mnoho", řekl nedávno na tiskové konferenci rakouský kancléř. Měla jsem dlouhý telefonát s kamarádem a shodli jsme se na jedné věci: je patrné, že celé té komunikaci a způsobu, kterým nás někdo najednou tak úpěnlivě zachraňuje, chybí moudrost, vhled, a skutečná lidská náklonnost. Přijde mi zvláštní, že najednou o bezpečí a zdraví lidí tolik dbají právě ti, co dlouhodobě kašlou na stav ovzduší, vody, půdy...atp. Přemýšlím, na základě ČEHO volíme své zástupce, kterých jsme ted' poslušni. Proč tak často volíme spekulativně, proč jsme ochotni volit tzv. "menší" zlo, abychom třeba nezahodili hlas, a abychom si snad nepřipadali naivní. Co je to za princip, který nám připadá, přestože třeba nesympatický, silný a obranyschopný...? Malý příklad: Když jsem kdysi někomu pověděla, že jsem volila Táňu Fischerovou, slyšela jsem hlášky typu : "chachá, to má být podle tebe vrchní velitelka ozbrojených sil?" ... (tvářili se při tom zasvěceně, političtí odborníčci, co chtějí být "u toho", jako když se šoupe nožkama u televize, kde běží fotbal, tihle voliči menších zlíček...). A já říkala: jo, to dokážu obhájit. Dovolím si úvahu - vnímám společnost jako něco organického, a pokud považuju naši zem za tělo, kde přebývám, a pokud už mám být postavena před volbu, jestli imunitu toho organizmu má řídit Táňa Fischerová nebo Miloš Zeman, je to pro mne jasná volba. A když na to přijde, radši bych v takovém organizmu dokonce i strávila hodinu smrti s Táňou Fischerovou, než dlouhý život s Milošem Zemanem. Současné politiky nemohu vnímat jako autority, tím méně jako garanty čehokoliv - považuju je spíš za (námi) dobře placený servis. A pracuji raději průběžně na etablování "paralelní autonomní anarcho-monarchistické konfederace", zvané Jana Š. (...) -Přijde mi, že se často hledá příčina, původce, viník, a přitom věci se dějou spíš v součinnosti a vzájemné rezonanci, než v příčinné chronologii. Ted' jsme opravdu všichni na jedné lodi, nezávisle na tom, čemu kdo věří. Jestliže my sami nenadstavíme pozornou důvěru a srdečnost nad strach, pak jsme opravdu mrtví... Celé mi to ted' přijde zoufale placaté. Přitom to lze vnímat jako velkou šanci pro změnu dlouhodobě nefunkčních věcí... A ještě něco mne k tomu napadá: vypadá to, jako bychom zapomínali, že kořeny všech kultur jsou zapuštěny v zázracích, a k těm zázrakům se vztahují koruny (jako nebeské kořeny :)), a ne nadarmo jsme přece vyrůstali na pohádkách, kde se potkává dobro a zlo, proto, ABY se vyjádřilo to kouzlo, co se vštěpuje človíčkům pod víčka před usnutím. Nepsala bych to sem, kdybych těm tajemstvím a zázrakům několikrát nesvědčila ( a i pokud by byly všechny události duše "jen" výplody mysli - i tak je to přece všechno tajemství, při kterým se tají dech). Zapomínáme. Ano, jsme hodně skříplí, je to těžký, vím to a prožívám to v plné síle...ale...řešit furt dokola corona - virus, čísla, a názory na roušky (ano, je to tak, smrt je velmi blízko, a vždycky byla), .... tohle je už přece nebohý. Pojd'me už dál, lidi zlatý, ... at' se z toho strachu nepobijem ( ve jménu čeho vlastně?!? )„Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ ... to řekl kdysi jeden Mistr.... A mám tady pár přátel, co možná, že neví, o čem je řeč, ba to teď z pod roušky odzívají... a zařadí si v hlavě tento příspěvek do nějaké své kategorie. Ale já to ted' líp napsat neumím, vážně. Jsme na jedné lodi. Těším se na Vás.